Will
Je tak nízko, je úplně dole, na samém dně tohoto zkurvenýho světa.Je zní troska. Ale možná je to docela dobře, narazila a poznala co je krutá realita. Má něco pod nohama, něco od čeho se může odrazit. Tam někam, někam daleko a vysoko. Ale nikdy se jí to nepovedlo..ještě nikdy nebyla tam nahoře. Už ani mladička Will na tohle nemyslí. Zvykla si na to. Zvykla si být na tom dně. Oči má denně zmáčený a utápí se zavřená ve svém pokoji se svým nepochopitelných depresích. Nepochopitelných? Snad jak pro koho. Je černá ovce rodiny. To doslova.Prostě jen trošičku odlišná od své rodiny. Nezapadá do barevného a přeslazeně Šťastného světa její matky, jejího otce, její starší sestry. Často pochybují že je jejich. Třeba by i rodinná alba by bez ní byli trochu veselejší. Snaží se být nenápadná ale moc se jí to nedaří.Na ulici si na ni každý ukazuje, pochechtávají se jí a toho už má docela dost. Ale co s tím bude? Snaží se to přejít jako všechny problémy v jejím životě. Vlasy černý v obličeji, a oči, její oči mají nepopsatelnou hloubku. Bledá tvář e černou linkou zvýrazněné oči, které podtrhují její krásu. Na tu ale nikdo nehledí.Všichni v ní vidí zlo. Temnotu. Smutek.Útrapy.Bolest. Působí na první pohled jako smrt. Proč ale? Proč ji všichni odsoudí dřív než ji poznají. Všichni vlastně ne. Jen jeden. Jeden kluk, jako ona. Se stejnými problémy, se stejným výrazem ve tváři. Jenom on ji dokáže pochopit. Dokáže pro ni udělat snad cokoliv. A to se jí líbí. To ona má ráda. Miluje ho. Zamilovala se do Raye. Ale kamarádství. Není v tom nic víc než kamarádství. I když by oba chtěli víc. A tuší to. Tuší to ale neřeknou nic. Na to nemají dost odvahy. Ani jeden. Ale čeho se bojí? Vždyť spolu sou šťastní. Spolu se vždycky zasmějí. Bojí se lásky. Bojí se něčeho co by jim mohlo ublížit. Bojí se že jim něco vyrve srdce z hrudi a oni se té bolesti už nikdy nezbaví. Bojí se jeden druhého. Bojí se sami sebe. Jedno odpoledne. Jeden obyčejně šedý den jako každý jiný. Will ve svém pokoji a myslí na něj. A skoro na druhém konci města….ve vysokém věžáku, mladík zamčený v pokoji. Poslouchá hlasitou hudbu aby přehlušila všechny hlasy v domě. Hlasy jeho rodiny. A Myslí na jednu osobu. Na Will. Myslí na její smích, který viděl snad jenom on. A na její krásu. Na její duši. Na ni celou. Zaboří hlavu do polštáře. Vždyť takhle to dál nejde. A Ray to ví. Musí něco dělat. Vyběhne z domu a míří k místu kde bydlí Will. "To je blbost. Je to prostě blbost" říká si když stojí před jejím domem. Pak mu ale oči zakrytou dvě teplé dlaně. Pomalu je sundá z očí a otočí se, aby se přesvědčil,že za ním stojí opravdu Will. "Ahoj" řekne ji a pousměje se. "No nazdar co ty tu?" opětuje mu úsměv Will. "A co to meleš s tím že je to blbost?" zeptá se a zadívá se mu do očí nedočkavá na jeho odpověd. "Ale to jenom…no eh já už ani nevím" odpoví ji rozpačitě a pustí její ruky. Spolu pomalu kráčejí frekventovanou ulicí a snaží se nevnímat cizí pohledy, které se ostře zabodávají do jejich postav. Konečně se dostali do koutku městského parku, kde na ně nikdo neciví. Sedli si do vysoké trávy a jen si povídají jako každý den. Pak je ale Rayuv obličej blíž k jejímu. Oběma se rozbušilo srdce a vědí co přijde. Polibek. Krátký ale procítěný. Opravdu procítěný. Když se odtrhnou, oba sklopí hlavu a Ray se snaží navázat konverzaci. "Počkej, vysvětli mi to." Ozve se nečekaně Will. Je vidět že zaskočení jsou oba. "Co …? Co ti mám vysvětlit?" zeptá se pohotově Ray jako by se před chvílí nic nestalo. Will jen zabodne nechápavý pohled do jeho tváře a čeká na odpověď. "Will, já nevím co ti mám vysvětlovat. Prostě se to stalo. Nechci to řešit.." řekne a jeho pohled směřuje vzhůru. "Rayi. Tohle nejde takhle přejít. Rayi. Já nevím ti to mám říct prostě....pro tebe to možná neznamenalo nic ale já…" nedořekne větu a cítí že v jejím těle je bouře pocitů. Má být Šťastná? Má brečet nebo zuřit????sklopí hlavu do kolen a do očí se jí navalí záplava slz. "Proč pláčeš..Will. co si mi chtěla říct?" nedá si pokoj Ray a konejšivě ji obejme kolem ramen. Je toho na ni trochu moc. Ta holka není zvyklá na tyhle situace. Zvedne se a běží pryč. Ohlédne se…Ray sedí stále na tom místě a kouká na ni se smutným výrazem. Doma si Will všechno pořádně uvědomuje. Něco ji trhá srdce. Je tady něco čeho se tolik bála. Má chuť se vším skončit.
Druhý den není o moc lepší, pořád má pocit že jí někdo vyrval srdce z hrudi. Ale proč? Vždyť šlo jenom o jeden nevinný polibek. "Ale polibek s kým? S mým Rayem!!!!" přemýšlí nahlas. "Už ho nechci vidět. Moc dobře ví že ho miluji..a on tohle chce přejít? To nejde. Ne…ne pro mě." Už nemá dost sil a vyčerpáním po dlouhé probdělé noci konečně usne. Ve stejnou chvíli i Ray přemýšlí jak zvítězit nad tou nejistotou. Pak se ale zachová jak nikdy předtím. Jeho premiéra? Asi ano. Míří opět k Willininymu domu. Když zazvoní, vyběhne na balkon Williina starší sestra Katie. Nejdřív si ho přeměří od hlavy k patě a zase zpátky. "Ty jdeš asi za Will co?" zeptá se ho už ne tak energeticky. "Jo jasně" odpoví ji nevzrušeně Ray s pohrdavým výrazem ve tváři. "Jo jasný podívám se toho jejího podsvětí jestli tam je. Počkej" řekne trochu ironicky a míří k jejímu pokoji. "Will!!!!! Vstávej kruci. Před domem tě čeká nějákej Satan" sotva to dořekne sleze z její postele a vrátí se ke své denní oblíbené činnosti u zrcadla. "To bude asi Ray." Řekne si jen tak pro sebe. Když si ale uvědomí ten včerejšek, spadne jí úsměv z tváře. Má strach. Bude dělat jako žen nic? Nebo co když se něco stane? Probleskne ji rychle hlavou. "Katie!!!" zavolá svou sestru do svého ponurého pokoje. "Řekni že nejsem doma, prosím" podívá se na ni prosebným pohledem a očekává její ochotu. "No jasně. Já ti tady budu vyřizovat…." Ani to nedořekne. "No dobře. Ale naposled" povolí nakonec a pomalu se šine k balkonu. "Hele Will není doma." Vyprskne na Raye a snaží se zase zmizet. "Tak ji pozdravuj a vyřiď jí že se nemusí schovávat." Slyší Katie za svými zády. Will všechno slyšela. Stála přímo za prosklenými dveřmi.Stojí tam do teď schovaná za závěsem a pozoruje Raye jak jde zpátky domů se sklopenou hlavou. Nemá odvahu na něj zavolat, nemá odvahu se za ním rozběhnout a říct mu že bez něj nemůže žít. I když by tak strašně chtěla. Moc by to chtěla udělat. Ale neudělá.
Uplynula sotva hodiny a Ray je před domem zase. Will ho vidí.Ještě neodešla zpoza závěsu. Na tohle jí dojdou nervy. Vyběhne na balkon."Ahoj Ray." Vyletí z ní najednou. Ale…..Ray nikde. Před domem leží několik rudých růží svázaných černou stužkou. Will bez váhání seběhne dolu a vezme puket do náručí. V předsíni ji zastaví Katie. "Jeee ty budou jistě pro mě. Jak ti všichni kluci vědí že mám ráda růže. Od koho jsou tentokrát??" snaží se nadšeně vytrhnout růže s Williných rukou. "co děláš??? Ty jsou moje" nedá se Will. Katie si ji přeměří.. "a od koho asi co?" "To tě nemusí zajímat." Přitiskne růže na hruď a rychle míří do svého pokoje. Zamkne za sebou a sedne na parapet okna. Růže stále tiskne u svého srdce. Z ničeho nic vstane, vyběhne z domu. Rozhlédne se kolem dokola a najde ten správný směr. Správný směr? Nemá ponětí kam chce běžet. Doběhla do parku. Stojí před místem kde často sedává s Rayem. Růže nepřestala tisknout k sobě. "Co sem čekala?" zasměje se sama sobě dívající se na prázdné místo. "Ahoj" slyší za sebou známým hlasem. Rayovým hlasem. Otočí se na něj a sklopí oči. Venku už se pomalu stmívá ale nejde přehlédnout malou slzu která se pomalu line po její tváři. "Doufal jsem že přijdeš" řekne ji Ray a lehce utírá slzu z bledé tváře. Will si začíná uvědomovat, že je blbost pořád se schovávat, pořád brečet. Jenže kvůli čemu? Kvůli lásce. Kvůli tomu zkurvenýmu citu, kterej tak strašně bolí. "Trochu odvahy." Řekne sama sobě a zvedne hlavu. Ray se na ní dívá pohledem, pohledem který vyjadřuje miluji tě. "Ray tohle…." Nedořekne to a Rayuv ukazováček se dotkne jejích rtů. "Ni neříkej" napomene ji sladce a znova ji políbí. Sednou si do trávy vedle sebe a líbají se..pořád se líbají a nepřestávají. Venku je tma. V parku je sotva vidět na krok a Will skloní hlavu na Rayovo rameno. Obejme ji kolem ramen. Do hlubokého ticha se ozve Rayuv tichý hlas. "Miluji tě Will" ….Po chvilce odmlčení mu Will vyznání opětuje. V očích se ji zase odlesknou slzy. Slzy štěstí. Nesnaží se je skrývat. Mlčky tam spolu sedí a vychutnávají si jeden druhého. "Will, neměla by jsi jít domů? Je pozdě. Tvoje máma bude nadávat" ta romantická atmosféra spadne když uslyší Rayova slova. "Jo měla" řekne zklamaně Will. Zvedne se a míří domu. "Počkej, princezno!" zastaví ji Ray. "Kam mi utíkáš?" chytne ji kolem pasu a jde ji vyprovodit. "Tady už půjdu radši sama" ozve se Will nedaleko od svého domu. "Půjde s tebou, co když se ti něco stane" "Co by se mi stalo? Už je to jen kousek, Ahoj" řekne Rayovi neodbytná Will. "Ahoj" dají si poslední pusu a Will jde sama tmavou uličkou. "Ray z toho nemá dobrý pocit ale jde na druhou stranu. Pocit. Ten pocit jako když moc dobře víte že se něco stane. Rozběhne se zpátky. V uličce leží malá postava. Ženská postava. Se strachem ve tváři se rozběhne k té malé. "Prosím ať to není ona!!!!" opakuje si v polohlase. Doběhne a zadívá se do tváře té dívky. "Neeee…" Padne na kolena bezmocí protože ve tváři poznal svou Will. Svou jedinou Will. V těle má několik bodných ran. Lidi se začali sbíhat z nejrůznějších stran. Obstoupili Raye a bezvládné tělo Will. Zanedlouho sem přijela i sanitka. Doktoři se snaží Raye dostat z místa činu. Po dlouhé chvíli co se snažili Will vdechnout druhý dech zakrývají její bledé tělo bílou plachtou. Ray se okamžitě vrhne na jednoho z doktorů. Chytne ho za límec bílého nemocničního pláště a narazí ho na zeď. "To je všechno co jste pro ni udělali?????? Dělej ty idiote!! Seber se a zachraň ji. Od čeho tady jste co?" řve Ray a je mu jedno kdo ho vidí. Pár policejních sil ho stáhne zase zpátky a snaží se ho uklidnit. Ray propadá naprosté bezmoci a ví že jeho život už nemá smysl. Sedí na bahnité zemi a z nebe se na něj snáší déšť. Všechno mlčky pozoruje a v hlavě se mu honí nejrůznější myšlenky. "Pane, vy jste v pořádku? Chcete odvést domů?" vytrhne ho hlas jednoho z policistů. "Sem..půjdu sám" zvedne a jde pryč. Když přechází přes most jako pokaždé když jde domů, opře se jen tak o zábradlí a pozoruje silniční provoz. Přejde most na druhou stranu a rozběhne se, jeden odraz a…..je po všem. Je konec. Už nikdo si nebude ukazovat na dvě postavy v černém. Nikdo si nebude v pokoji věžákového domu pouštět hlasitou hudbu. Všechny růže před domem budou od teď jen pro Katie a rodinná alba budou veselejší….. Dvě hvězdy spadly dolu, a oni dva budou už navždy spolu.
KONEC ;-(
toto je ten nejkrásnější příběh