close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nataly

23. února 2008 v 18:37 | wErdíísEk |  PříBěHy....::::.....

Nataly

Svět není ani zdaleka růžovej

Četla jsem o tom dost věcí. Hledala jsem kvalitní články na internetu. Prostě jsem chtěla, abyste měli o tomto problému co nejpřesnější informace. Výsledek? Nic než odporné řeči od doktorů, kteří napsali, že jde o závažnou poruchu, která se musí léčit, tam není. Po přečtení těchto článků nabydete dojmu, že ti lidé patří se svěrací kazajkou do blázince. Ale tak to není! Proto jsem se rozhodla, že o tom napíšu tak, jak to vidím já. Já, která mezi ty lidi patří…

Co to vlastně je sebepoškozování? Jednoduše řečeno, jde o působení si fyzické bolesti namísto psychické. Člověk má depresi, nebo-li stav beznaděje a přepadnou ho pocity, že už nemůže dál. Chce zemřít. Každý z nás to možn zažil. A takhle to celé začíná. Dostanete depresi a co teď?

Nikdy mě nenapadlo, že bych něco takového udělala. Vlastně jsem o sebepoškozování neměla ani tušení a vůbec jsem to neznala. Pak ovšem nastala doba, kdy jsem řešila nelehké osobní problémy a poprvní jsem si zkusila, co je to deprese a beznaděj. Měla jsem proměnlivé pocity. Chvilkami jsem se cítila plná emocí, které jsem potřebovala ze sebe dostat a potom jsem byla naopak úplně prázdná… Úplně bez života a tupá... Napadlo mě, jestli ještě vím, co je to bolest…A tak to začalo. Prostě jsem se začala škrábat do ruky. A Najednou byly všechny problémy pryč. Tím, že jsem si způsobila fyzickou bolest, přešla ta psychická. Vůbec mě nenapadlo, že dělám něco špatného. Copak je zakázané ulevit si?

Nevím, jak dlouho to trvalo. Stala jsem se hodně citlivou, připadala jsem si najednou hodně zranitelná a každá věc mi ublížila…Deprese jsem měla častěji a škrábala se o to víc. Na internetu jsem se nějak dostala k fotkám s lidmi, co si ubližují… A najednou mi to došlo. Patřila jsem k nim… K těm, co posílají do blázince…Myslíte si, že jsem přestala? Ne, ani zdaleka… Přestala jsem se škrábat, ale místo toho jsem si našla "ostrou kamarádku". Žiletku. Byla pro mě vysvobozením…

A odpověď na otázku ´Proč´ ?Sebeubližováním trpí převážně mladí lidé, spíše zranitelnější dívky. Řeší tím své problémy, starosti a krizové situace. Ulevují si tím. Chcou si ublížit, protože ví, že potom bude líp. Bude dobře. Stačí pár přejetí přes zápěstí a svět je hned usměvavější. A pak to děláte pořád a pravidelně. Aniž byste si to uvědomili, sebepoškozování je závislost. Vše začne záviset na "ostré kamarádce". A nejhorší na tom všem je, že vám je lhostejné, co řeknou ostatní, je vám jedno, jaké to může mít následky. A nechcete přestat. Už nevíte, jak jinak byste to všechno zvládali.Nepřipouštíte si, že je to zlé…



Má se to léčit? Řeknete si: Jednoznačně ano! To je ale váš pohled… Zkuste se na to dívat, jako na nový druh závislosti (protože tím doopravdy je).Jsou závislí na bolesti. Ti lidé si nemůžou říct, že přestanou, když nevidí důvod. A věřte, já ho taky dlouho neviděla. Až pak jsem našla účinný lék.

Přátelství. To je to, co mi pomáhá. Obklopuju se lidmi, které mám ráda. Vždycky, když potřebuju pomoc, pospíchám někoho z nich vyhledat. Pár vlídných slov a úsměvy pomůžou víc, než "ostrá kamarádka". Pro nás je hlavní o tom problému mluvit, víc než ho řešit. Ale ne u psychologa, který nezná duši toho člověka, ale s normálním přítelem, který podrží. Já si uvědomila, že ty přátele mám. A všem moc děkuji. Oni sami ví, o kom mluvím, ale přesto: Jde o Verču, která je mým andělem strážným a kterou za její existenci miluju, Kaču a Lenku, které ví, co je to deprese a ví, jak mě z ní dostat, Zuzku, která svým úsměvem přinutí i zvadlou květinu růst a samozřejmě můj nejlepší kamrád Lukáš, který mi ukázal, že smích je hezčí než slzy a že je pořád pro co žít.

Vím, že nás nikdy nepochopíte, protože to ani není možné. Pokud jste to sami nezažili, nemůžete vědět, co přesně se v nás děje. Přesto se o to prosím aspoň snažte a nikdy se k lidem, kteří trpí sebepoškozováním, neobracejte zády a nabídněte jim pomocnou ruku, oni ji potřebují! Oni musí vědět, že je má někdo rád! Musíte jim ukázat, že život je přes všechny ty nástrahy hezký a že stojí za to být. Otevřete jim oči a vyčarujte úsměv. Uděláte tím víc, než když je zavedete k odborníkovi a zahodíte jim žiletku. Pomozte…

Já se zatím držím a "ostrou kamarádku" nechávám v pozadí. I kdybych přestala a jizvy na ruce po čase zmizely, ty na duši se mnou budu i nadále. Slibovala jsem mockrát, že přestanu. Sobě i jiným. Tentokrát to ale chci zvládnout. Musím. Dokážu to? Nebo si ublížím znova? Kdo ví....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama